Fotogalerie

Poslední přidaná fotografie

Poslední přidaná fotografie

Nejstarší občanka Nýřan Božena Pešková oslavila 26. června 105 let

Aktuální počasí

Počasí dnes:

16. 9. 2019

oblacnosde

Bude skoro jasno až polojasno, od severu až oblačno a hlavně v severní polovině místy přeháňky, k večeru místy déšť. Denní teploty 18 až 22°C, na JV kolem 24°C. Noční teploty 12 až 8°C.

Svátek

Dnes je 16.9.2019

Svátek má Ludmila

Zítra má svátek Naděžda

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 16
DNES: 632
TÝDEN: 632
CELKEM: 1167551

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Kamil Berdych

08. 11. 1885 (Nýřany) - 03. 05. 1914 (Praha - Vinohrady)
Český anarchistický básník.

Básník Kamil BerdychKamil Berdych patří mezi pozapomenuté postavy české literatury. Narodil se jako nemanželský syn chudé matky pod jménem Václav Berdych. Otcem prý byl dobře situovaný pán z lepší společnosti, který se však k synovi nehlásil, což v Berdychovi vyvolávalo bolestné celoživotní trauma. Vyrůstal tedy pouze s matkou ve velmi nuzných poměrech. Po absolvování obecné školy nastoupil v Plzni jako pomocník v knihařské dílně. To však rodinu neuživilo, proto začal pracovat v uhelných dolech v Nýřanech.

Ve volném čase skládal poezii. Seznámil se s plzeňskými i pražskými anarchisty, kteří byli seskupeni kolem S. K. Neumana, za což mu dokonce hrozil soudní proces. Spekuluje se, že se osobně znal i s Fráňou Šrámkem.  Od r. 1905 publikoval pod jménem Kamil Berdych v socialisticky a anarchisticky orientovaných časopisech, nejčastěji v plzeňském časopisu Červen, který spoluzakládal. Dále publikoval v časopisech Tribuna, Bezvládí, Komuna, Práce, Zádruha či Šibeničky. Básně pocházely z rukopisných sbírek Bludičky a Pohanství přicházejí, které se ovšem nedochovaly. Svou jedinou básnickou sbírku s příznačným názvem Z melodií bastarda vydal v r. 1909 v Praze. Složil i epickou skladbu Dcera Jairova, kterou ovšem z finančních důvodů nevydal. Našla se však v jeho pozůstalosti a byla vydána např. v r. 2000 nakladatelstvím Český spisovatel.

V r. 1909 odjel Berdych do Švýcarska, kde se zúčastnil akce mezinárodní anarchistické federace. Po návratu pracoval v Nýřanech na dole Krimich. V r. 1911 získal místo stavěče kulis v pražském Městském divadle na Vinohradech, patrně na přímluvu některého vlivného literáta (pravděpodobně Vrchlického či Hilara). Přestěhoval se tedy do Prahy.

Po špatně léčeném zápalu plic pobýval téměr rok v pražských nemocnicích, kde nakonec onemocněl tuberkulózou, na kterou zemřel v nemocnici na Vinohradech týden před vypuknutím první světové války - 3. 5. 1914. 

Poté byl téměř zapomenut. V devadesátých letech 20. století byl znovu objeven a doceněn literárními historiky.

 

Dílo:

TRAGIKA MÁJE
(Z melodií bastarda, 1909)


Je mi tak teskno. K domovu se beru.
Tak těžce jsem dnes sahal na kliku!
Byl první máj. Čas lásky. Někde v šeru
zněl rozechvělý klokot slavíků.

Celý den stroj hřměl. Chlebodárce za mnou
stál v pomaštěné, rusé paruce.
Ulicí táhl zástup s hymnou slavnou
a každý zpíval, co moh', ze srdce.

Jen ty snad chápeš, chudobko má bílá,
proč utichli jsme ve svém doupěti.
Dnes se tak příkře země naklonila,
jak chtěla by nás pustit z objetí.

 

RŮŽE SEVERU
(Lada, 1906)


Studené jsou růže severu.
Unaveně hledí do světla.
Na slunce jak na svou chiméru
hledí od jitra, v němž rozkvetla.

Cizí je a těžká jejich vůně;
jenom noc je láskou rozpálí,
jako hlavu, která smutkem stůně
a jíž hvězdy lásku vylhaly.

 

PO LETECH
 
Svit bílých oblázků hrá v proudu vzpomínek,
a bělejší jsou nežli před lety,
kdy hořkost dětství hledala v nich lék.
Máš, potůčku, mé dětské portréty.
 
Ty oči bez míru, ty oči plné vzdoru,
tu hlavu neklidnou, plnou zlých záměrů,
jež měla vždycky dosti špatných vzorů
a horších případů, tak smutných v závěru.
 
Pěst uvykla si uhoditi dříve,
než někdo ránu či kus chleba dal.
A po letech jak jsou ty oči tklivé.
Potůčku můj, kam jsi ty oči dal?
 
Potůčku můj, tvé dno je tolik bílé,
v stínu tvých břehů květy shlížejí se,
pomněnky něžné, zvonky rozpustilé;
v nich slzy konvalinek zatřpytí se.
 
Proud vzpomínek vždy víc a víc se kalí
a v temnu břehů mámí černý blín.
To nejsou květy, jež jsme milovali,
a přec těch květů plná hruď i klín.
 
 

1913
(Mladý průkopník, 1913)

 

I.
Idiot - felčar nůž svůj k tepně klade:
řez pouhý, po němž možno vykrvácet,
a stopy krve, krve, krve všade,
již nelze smýt a jež se bude vracet
jak stíny zlé po letech do snů dětí.
Ty stopy… oh!… což nikdo nevykřikne
a doutnák nevhodí do stohů lidských smetí?

Jen kdesi v zákoutích trs vetchých duší vzlykne.
A vlaky kamsi v dálku jedou… jedou,
v rachotu kol, slyš, pozdrav pušek zpívá.
Tkáň dějin hrůznou idioti předou.
Červený smích se v naše okno dívá.

II.
Jak známo, zúčastnit se nesmí na manéži:
blbci, státní úředníci a mrzáci, kněží.
Neb tam, kde už docela nic nelze zmrzačiti,
přestáváme velkodušně i my působiti.
Nutno přejít lidskou bolest. Doliny a vrchy.
Zda jsou k tomu způsobilé vzácné tyto mrchy,
které pro potěšení jsme si vykrmili?
Tož je vroucím Naším přáním, aby rozmnožili
dost již slušné kvantum blbů.

Napotomním věkům
sloužiž tento mrzký edikt jako vademecum.

 


zpět