Újezd = pozemek, který zeman objel za jeden den a který označil kameny, kládami a podobně
Kamenný Újezd patří k nejstaršímu osídlení mezi řekami Mží a Radbuzou. Písemné zprávy o obci jsou již z r. 1215, kdy mezi zbožím benediktinského kláštera v Kladrubech jsou uváděny tři Újezdy, a to darovaný Branišem, darovaný Mikulášem a darovaný Radovem. V dalších dokladech je několikráte uveden Vzezd - Úgezd - Aujezdecz, nelze však bezpečně určit, o který Újezd se jedná, neboť mezi klášterním zbožím byly Újezdy: Červený, Vodní a Kamenný.
Bezpečně je však uveden Kamenný Újezd v listině papeže Řehoře X. z 23. 5. 1272, kterou potvrzuje svou ochranu klášteru chotěšovskému, a je uváděn jako Aujezdecs - Kamenný Újezd. V urbáři z r. 1367 se zachoval prvý seznam obyvatel Kamenného Újezda, podle tohoto zápisu má Vgezd třináct a půl dvora (terrae) a jmenovitě jsou uváděna staročeská jména: Thuom - Tůma, Welislaw, Budislaw, Witoslaw, Troyan - Trojan, Przemysl, Blaha, Wítek, Pawel, Blasieg - Blažej, Tolaj - Jan, Ondrrzek - Ondřej, Ja, Passek - Pašek, Waczlaw, Maitieg - Matěj, Horta, Wojtiech, Sywak, Ssimon - Šimon, Wawrzinecz - Vavřinec, Welislawecz. Tito obyvatelé se zabývali převážně chovem dobytka a podle toho jim také byly určovány dávky, které odváděli klášterní vrchnosti. Ročně 100 grošů, 6 slepic, 40 vajec, jednu husu a za sesychání sena 2 groše.
Nejtíživěji doléhá na obyvatele Kamenného Újezda třicetiletá válka. Z té doby se zachovaly některé zápisy matriční a z nich se můžeme dočíst, jak často se měnili obyvatelé. Ani vzbouření západočeských sedláků proti vrchnosti, které vyvrcholilo ozbrojeným střetnutím na Ovčím vrchu v r. 1680, nezůstalo bez následků pro zdejší obec. Sedláci ze zdejšího kraje byli přesídleni na Bezdružicko a tamější, z valné většiny němečtí sedláci, byli povoláni klášterem v Chotěšově. Od té doby začíná poněmčování a proces germanizace se zastavuje až po vyhlášení Československé republiky v r. 1918.
Původní zást
avba návsi je ve tvaru podkovy. Její uspořádání bylo podřízeno malovýrobnímu zemědělskému pasteveckému způsobu. Pasáci stáli na obou vjezdech do návsi a troubením upozorňovali sedláky, že je třeba vyhnat dobytek. Jiné troubení bylo pro dobytek vepřový, jiné pro husy a jiné pro skot. Náves byla původně vyšší, což je patrné z obezděných základů kapličky. Před č.p. 3 a 4 byl malý rybníček. Statky měly po lánu polností (cca 30 ha), u č. 2 došlo v r. 1880 k rozdělení - tzv. pololáníci.
Rozsah obce se po celá staletí moc nezměnil. V r. 1839 je v Kamenném Újezdě 19 domů. Stejný počet uvádí František Palacký i v r. 1848. Počet obyvatel v tomto roce je 173.
Ve druhé polovině 19. století nastává obrat. Na katastru obce se začíná dolovat uhlí, což vyžaduje značnou potřebu pracovních sil. Doluje zde Pražská železářská společnost. Do obce se stěhují lidé z celého okolního kraje. V r. 1866 je v obci 366 obyvatel, v r. 1872 již ale 529 obyvatel. Na přelomu 19. a 20. století žilo v obci 1.084 obyvatel, v r. 1922 1.095 obyvatel. Od té doby nastal úbytek.
Nejvýznamnější stavební památkou na katastru obce je kaplička. Rok její výstavby není znám, pravděpodobně to bylo ale v prvé polovině 19. století. Zemědělské usedlosti pocházely z let 1880 až 1890.
V r. 1960 byla obec Kamenný Újezd sloučená s městem Nýřany.
Památná borovice
Na začátku obce Kamenný Újezd stojí památná borovice, která je od r. 1994 chráněna pro svůj vzrůst. Jedná se o cca dvěstěletou borovici lesní (Pinus sylvestris), která roste na malém svahu pod silnicí na jižním okraji Kamenného Új
ezdu (vpravo u silnice, která je hlavním příjezdem do obce) v nadmořské výšce 363 m n. m.
Je posledním stromem z někdejšího souvislého borového lesa. Ve třech metrech se kmen dělí na dvě hlavní větve, na jižní větvi jsou vidět stopy po vylomení větší větve. Obvod jejího kmene měří 277 cm a koruna o průměru 13 m dosahuje do výšky 15 m (měření 1998).
Po staletí vítala příchozí a byla v úctě občanů. Pod stromem byl udržován palouček, na kterém se konala například poslední rozloučení se zesnulými.