Kolem roku 1830 byla pouhou náhodou při hrabání v lese objevena ložiska uhlí, neboť uhelné sloje na severu vycházely přímo na povrch. Čím dále k jihu, tím hlouběji se nacházelo jejich uložení. Zahájení těžby znamenalo rozvoj do té doby bezvýznamné vesnice. Kolem roku 1848 začalo dolování primitivním způsobem v malých povrchových dolech, resp. štolách v severní části katastru Nýřan a přilehlých katastrů Doubravy, Kamenného Újezda, Blatnice a Rochlova (např. doly František, Hilda, Marjánka). Později začala výstavba hlubinných dolů (např. Humboldt, Lazarus, Krimich I. a Masarykův jubilejní důl - později Důl Obránců míru, v období okupace Adolf Hitler Schacht, který byl s hloubkou 700 m nejhlubším dolem).
K rozvoji obce přispělo to, že byla v roce 1861 dána do provozu Česká západní dráha z Plzně do Domažlic a na ni navazující tratě do Heřmanovy Hutě a na Sulkov a vlečky na doly Pražské železářské společnosti do severní části katastru a na Zieglerův důl.
Na Nýřansku se těžilo nejkvalitnější uhlí z Rakouska-Uherska, vyváželo se hlavně do Bavorska. Zajímavostí bylo tzv. plackové uhlí s velkou výhřevností, jež se mohlo obrábět a brousit. Protože nepodléhalo zkáze, vyváželo se do přístavů jako železná zásoba pro pohon lodí.
V Nýřanech a okolí se otevřela řada šachet a došlo k velkému přílivu obyvatelstva. Stavěly se byty pro horníky (tzv. kolonie) Došlo k rozvoji řemesel, obchodu a živností, pracovalo se v malých hutích, válcovnách a sklárnách.
Připomeňme si alespoň některé, dnes již zaniklé doly
Bohatého ložiska uhlí nýřanského revíru využila Pražská železářská společnost a založila v Nýřanech v roce 1859 válcovnu a pudlovnu železa. Tato železárna zanikla v roce 1878 za pochybného zdůvodnění. Část provozu se přestěhovala na Kladno, část do Heřmanovy Huti a část na Josefovu Huť (dnešní Pavlovice na Tachovsku).
V roce 1880 pracovalo ve zdejších dolech 9.300 horníků s pracovní dobou 14 až 16 hodin denně. Bylo zde kolem 40 dolů. Už za první republiky však mnohé doly zanikly.
Těžba na Nýřansku byla skončena v roce 1995 uzavřením dolu Krimich II.
Rozvoj hornictví a ostatního průmyslu s sebou přinesl i národnostní boje, ale hlavně boje sociální. V dělnických i hornických řadách se našlo dost průbojnějších jednotlivců, kteří dovedli vést nejen k národnostnímu uvědomění, ale vedli i např. boj o českou školu. Byl to především horník Antonín Uxa a jeho spolubojovníci za lidská práva, ať již to byl František Pražský, Václav Šlajch, František Hudlický, Josef Štefl, J. Navařil a Václav Tříska. Po Vánocích r. 1881 počala správa pankráckých dolů v Nýřanech hromadně propouštět z práce. Horníkům byl odepřen nárok na rentu z bratrské pokladny. Dne 25. 2. 1882 vyslali horníci deputaci k řediteli pankráckých dolů, ten ji však nepřijal a dal deputaci vyvést z kanceláře. Následkem toho horníci dne 27. 2. 1882 vstoupili do stávky. Dne 3. 3. 1882 vyslali horníci svou deputaci k ministerskému předsedovi hraběti Taaffemu do Vídně. Ten delegaci přijal, přislíbil pomoc, ale výsledkem bylo, že členové deputace byli zatčeni a deportováni do Plzně ke krajskému soudu. Třítýdenní zápas vedený za asistence četníků a vojska byl ukončen slibem úřadů, že stanovy bratské pokladny budou pozměněny.
Začátkem roku 1884 připravila správa pankráckých dolů novinku. Rozhodla o zřízení závodního skladiště potravin a část mzdy horníků byla vyplácena v tzv. markách, tj. poukázkách na výdej potravin ze závodního skladu. Protesty horníků zůstaly bez povšimnutí.
Pařížským sjezdem roku 1889 (založení II. internacionály) byl vydán pokyn k májovým oslavám. To přineslo nadšenou odezvu i v hornických Nýřanech. Pochopitelně i zde nadělaly přípravy oslav 1. máje značné starosti nejen těžařům, ale i samotnému purkmistrovi dr. Kornovi. Všeobecně se soudilo, že hornictvo zahájí 1. května 1890 stávku. Do Nýřan bylo tedy povoláno vojsko. Manifestace k 1. máji proběhla ale naprosto spořádaně a klidně. Radikálové však vyzývali k přímému boji. Nakonec jejich názor zvítězil a schůze dne 5. května 1890 rozhodla o vyslání jednoho zástupce na Kladensko, aby zde projednal společný postup horníků. Po jeho návratu byla svolána na 18. května 1890 veřejná schůze hornictva. Protože jí okresní hejtmanství stříbrské v Nýřanech nepovolilo, proběhla v sousední Tlučné. Účast na schůzi byla obrovská. Názory se ale opět různily, zase však zvítězila strana radikální a odhlasovalo se, že ihned druhý den vstoupí všichni do stávky.
19. května 1890 obcházeli zástupci horníků doly a dosáhli toho, že práce byla zastavena. K horníkům se připojily i obsluhy kotelen a čerpacích zařízení. Do Nýřan bylo narychlo povoláno četnictvo a vojsko, ti obsadili doly a začali hlídkovat po celém Nýřansku. Již od rozednění 20. května 1890 začalo být v Nýřanech živo. Horníci se po klidné noci shromažďovali v hloučcích po městě a živě rokovali o událostech včerejšího dne. Horníci pankráckých dolů měli domluveno, že si půjdou vyzvednou poukázky na potraviny na důl Marta, kde se poukázky vždy kolem patnáctého v měsíci vydávaly, a že přinutí obsluhovatele kotelen k plnění usnesení veřejné schůze, neboť na dole Krimich a na Martě se začalo opět kouřit z komínů. Topiči dolu Krimich se opět ke stávkujícím připojili. Poté dav horníků dorazil na důl Marta a zde se domáhal vpuštění na šachtu. Důl byl však obsazen vojskem, které vstup horníkům nepovolilo. Když se horníci znovu domáhali vstupu, padly první výstřely. Nastala panika, ozývaly se další výstřely, některé i z oken ředitelství šachty z revolverů důlních úředníků. Mrtví a ranění leželi na prašné silnici a nikdo jim nepomohl až do poledne, kdy bylo terpve příbuzným dovoleno se o ně postarat. Výsledek této střelby byl tragický: na místě bylo zastřeleno 8 horníků, a to Stehlík, Waltera, Janáček, Zelenka, Gittera, Lavička, Matoušek a Haidelberg, těžce zraněno bylo 24 lidí, a to Flemr, Šilhánek, Jíša, Kučera, Oliverius, Kalivoda, Ungr, třináctiletý chlapec Procházka a dalších 16 osob. Kromě toho byla řada lidí zraněna lehce, ti se rozutekli do svých domovů, aby unikli stíhání. Až po 17. hodině byli mrtví po úředním ohledání odvezeni do márnice, která se tehdy nalézala na stráni jižně od města, kde se dodnes říká Na Komůrce. Pohřeb se konal hned druhý den za vojenské asistence - jen za účasti nejbližších příbuzných, a to do společného hrobu na hřbitově v Úhercích. Pak nastalo vyšetřování a zatýkání a 51 horníků bylo nakonec odsouzeno pro zločin veřejného násilí, a sice od 2 měsíců do 18 měsíců žaláře. Mezi odsouzenými byly dokonce tři ženy, které dostaly tresty v rozmezí 6 až 13 měsíců. Na paměť této krvavé stávky byl postaven pomník, který je umístěný před radnicí. Více o pomníku v sekci Stavební památky.