Fotogalerie

Poslední přidaná fotografie

Poslední přidaná fotografie

Den města Nýřany - 24.6.2017

Aktuální počasí

Počasí dnes:

24. 7. 2017

zatazenosde

Bude zataženo, občas déšť nebo přeháňky, na východě místy i bouřky. Denní teploty 20 až 24°C, na JV zpočátku až 26°C. Noční teploty 15 až 11°C.

Svátek

Dnes je 24.7.2017

Svátek má Kristýna

Zítra má svátek Jakub

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 7
DNES: 650
TÝDEN: 650
CELKEM: 516335

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Nýřanské pověsti

 


Jak vodník zachránil nýřanské horníky

Nýřany bývaly po stalení docela obyčejnou vsí, kde lidé od slunka do slunka dřeli na polích, měli radost z vláhy a sluníčka a báli se dlouhé, tuhé zimy nebo sucha. Když se ale ukázalo, že země kolem skrývá velké černé bohatství, všechno se tu změnilo. Muži opouštěli svá pole a odcházeli za mnohem nebezpečnější, ale také mnohem lépe placenou prací do dolů, kde v prachu, potu a nelidských podmínkách dobývali hluboko pod zemí černé uhlí. Ženské se nad vařením modlily ke svaté Barboře a svatému Prokopovi, aby se tomu jejich nic nestalo a ve zdraví vyfáral ven. A jak dorůstali jejich synové, odcházeli za otci do dolů a dcery střídaly matky u plotny a necek a u proseb patronům. Zkrátka byla nová doba.

Tenkrát tu mezi děvčaty vyrůstala také Barborka, děvče vlasů černých jako uhlí pod zemí a jiskrných, vždycky usměvavých očí, že se za ní každý mládenec rád otočil. Jenže pusu měla tahle holka tak proříznutou, že se jí taky každý mládenec bál. Na všechno měla odpověď, vždycky musela mít poslední slovo. A tak se stalo, že zatímco se její kamarádky jedna po druhé vdávaly, Barborka zůstávala pořád sama.

Zprvu jí to nevadilo, spíš naopak. Byla ráda, že má ještě aspoň trošku volnosti. Že si může kdy chce zaběhnout do lesa na maliny nebo na houby, anebo k rybníku, jen tak si poráchat unavené nohy v chladné vodě. Jak ale roky plynuly, bylo jí čím dál víc smutno a měla strach, že se opravdu nikdy nevdá, jak se jí zlomyslné ženské posmívaly.

Jednou takhle sedí na břehu rybníka Janova, zadumaně maluje palcem pravé nohy do vody kroužky a osmičky, až jí z oka ukápne slza. Jemňoulince cinkne o hladinu a nepatrně ji rozčeří. Pak ukápne druhá. A třetí. Při čtvrté se voda rozčíří, udělají se velká kola, vykoukne zelená hlava a zahromuje:

"Herdsakra, kdo mi tu solí rybník? Jako by nestačila špína ze všech těch továren, hutí, skláren, dolů a jánevímčehoještě. Vždyť mi tu chcípají ryby."

Barborka vytřešila oči. Vodník! Chtěla utéct, ale nohy ji neposlouchaly. Seděla tu jako socha a koukala na to zelené stvoření. Hastrman ale přestal s láteřením, upravil si zelené vlasy a plaše se usmál:

"Nezlob se, Barborko. Nechtěl jsem Tě vylekat. Dovol, abych se představil: Jan Wassermann," řekl a lehce se uklonil. Barborka polkla a kývla hlavou. Vodník vystoupil na břeh. Teď teprve si ho mohla pořádně prohlédnout. Vlastně nevypadal moc jako vodník. Byl to takový hodně bledý mládenec, dobře rostlý. Zelené kalhoty a zelenou košili měl upravené a čisté. Snad jen vlasy barvy jarní trávy prozrazovaly jeho vodnický původ.  

Od toho dne chodila Barborka k vodě čím dál častěji. A vodníka bývalo vidět za soumraku i kolem jejich chalupy. Nýřanské klepny si toho všimly hned a za pár hodin o tom věděli sousedé nejen po celé vsi, ale i ve Vejprnicích, Tlučné a prý až ve Zbůchu. A zase začalo posmívání, že Barborka zůstala na ocet a teď vezme zavděk i vodníkem. Co lidé vědí! Do srdcí druhých nikdo nevidí a nemá tudíž právo je soudit. Z Jana se vyklubal poctivý a pracovitý vodnický chlap, čestný a hodný, který už dávno nesbíral dušičky do hrnečků, ale staral se o čistotu vody v rybníku i potocích a taky o to, aby voda neubližovala lidem. Barborku měl doopravdy a moc rád a ona jeho taky. Nic nedali na lidské posměšky, ale trápilo je, jak by mohli žít spolu - Jan nemohl žít na souši a Barborka pod vodou. 

Jak vodník zachránil nýřanské horníkyKdyž o Vánocích přinesl vodník své milé nádherného kapra na štědrovečerní stůl, tak báječného, jakého v žádné jiné domácnosti v Nýřanech toho roku neměli, dostala Barborka nápad: "Postavíme si domeček na břehu rybníka a budeme mít rybárnu!" A tak se taky stalo. Svatba byla malá, vlastně to ani svatba moc nebyla, protože pan farář odmítl pustit vodníka před oltrář, ale Barborce a Janovi to nevadilo. Zařídili si rybárnu a do roka už v ní byli tři.

"Neštěstí! Na dole se stalo neštěstí! Zával! A uhasl oheň v čerpadle! Voda stoupá! Chlap tam uvízli a nemůžou ven!" rozlehlo se jednou celým městem. Ženské, jejichž muži byli právě v práci, křičely, ječely a utíkaly k dolu. Tam už bylo hotové pozdvižení. Celá směna horníků zůstala v šachtě za závalem, čerpadlo nefungovalo a voda, které je pod zemí pořád dost a dost, stoupala chlapům ke kotníkům. Až do půli lýtek. Až ke kolenům.

Křik a nářek byl tak silný, že se donesl i do rybárny. Jan hodil čerstvě chyceného lína zpátky do rybníka. A žbluňk! Zmizel pod hladinou. Plaval vodnickými cestami, které nikdy žádný člověk neobjeví, až se dostal k podzemnímu kanálu, který vedl pod nejspodnějším patrem důlních chodeb. Tady už horníkům stoupala voda po ramena, z posledních sil drželi nad hlavami své zkomírající svítilny. Jan chvíli cosi kutil, vodnická kouzla a čáry zkoušel, až tu najednou se ozvala rána! Shora vypadl obrovský balvan, Jana ovanul zápach uhelné sloje a stropem se do kanálu začala řinout špinavá voda.

"Voda klesá!" zaslechl volat horníky. Když odtekla i poslední kapka, protáhl se zelený chlapík dírou po vypadlém kamení. Sotva vystrčil hlavu, obklopily ho hornické kahany a šest párů zvědavých, zaprášených očí.

"Pojďte, vyvedu vás," řekl horníkům. Cukli a ustoupili o krok.

"Vodník?" "V dole?" "Kam nás chceš odvést?" vyptávali se se strachem.

Jan se postavil na kraj otvoru a káravě se po nich po všech podíval, jako po malých klucích, co právě rozbili okno: "Chlapi myslete. Kdybych vás chtěl utopit, nechal bych vodu stoupat - no ne? A já vám ji vypustil. Kdybych nepřišel, už by vás teď byla lechtala pod nosem."

"To je vlastně pravda," řekl opatrně jeden.

"Chlapi, vždyť nemáme co ztratit. Jsme tu zavalení, čerpadlo nefunguje. A vodník říká, že nám chce pomoct," pokýval hlavou další. A tak šli. Jan je vedl vodnickými cestami v podzemí, chvíli šli, chvíli se plazili po břiše, chvilku i plavali, ale nakonec spatřili nad hlavami nebe a stromy a ptáky a motýly.

To bylo radosti, když se všem ženským jejich chlapi vrátili živí a zdraví! A když pak doma povyprávěli, kdo a jak jim z té šlamastyky pomohl, jako mávnutím kouzelného proutku přestaly všechny jedovaté řeči a posměšky. Nikdo už se Barborce nesmál, že si vzala vodníka.  

Ženské čím dál raději chodily do rybárny pro ryby, tak dobré, že lepší ani v Plzni neměli. A pan farář nakonec požehnal i Wassermannovic dětem.

 


Zrnko pravdy:

Nýřany bývaly obyčejnou vsí. V polovině 19. století tu byla objevena ložiska černého uhlí, otevřela se řada šachet, vyrostly kolonie hornických domů. Práce v dolech byla tehdy velmi trvdá a nebezpečná: pokud uhasl například oheň v parním stroji čerpadla, hrozilo zatopení důlních chodeb a horníci by se byli utopili.


Půl kopy pohádek a pověstí z Plzeňského kraje
Čerpáno z knihy Půl kopy pohádek a pověstí z Plzeňského kraje

Autoři:
Zdeněk Zajíček a Markéta Čekanová

ilustroval: Vhrsti

Kniha vyšla v roce 2007.

Je k dispozici v Městské knihovně Nýřany.

 


zpět