George Thompson

* 1. 10. 1924

Americký veterán, technický seržant 137. praporu technického zabezpečení 16. obrněné divize americké armády. Spolu se svými spolubojovníky dne 6. května 1945 osvobodil Nýřany.

Od roku 1991 pravidelně každoročně navštěvuje v rámci oslav osvobození Plzeň a Nýřany.

Dnes žije v Oregonu ve městě Salem.
Má 4 děti, 6 vnoučat, 3 pravnoučata.
 

George Thompson se narodil na farmě poblíž malého městečka v Kansasu. Dnes toto městečko téměř zaniklo, žije tam kolem deseti obyvatel. Jeho rodiče (Elmer a Grace Thompsonovi) měli celkem čtyři děti - Dorothy, Carol, Donalda a Georga.

Do armády George vstoupil v roce 1943, tedy ještě předtím, než odmaturoval na střední škole. V té době měla většina chlapců jeho věku stejný sen - vstoupit do armády. Byli velice mladí a neuměli si představit, co to vlastně válka je.

Po válce se již doma v USA oženil s dívkou, jejíž příjmení bylo Havlová. S Čechy ho tedy pojila kromě války i první manželka. Ceý život pracoval jako mechanik, nejprve v armádě u tanků, později u aut, motorek, traktorů a letadel. Postavil dva domy, v nichž žil. Rád cestuje, Ameriku procestoval křížem krážem.

Jeho velkým koníčkem bylo vždycky létání. První model vytvořil, když mu bylo 5 let. Po návratu z války absolvoval pilotní zkoušky. Časem si pořídil i vlastní letadlo. Když v roce 1986 odešel do důchodu, postavil tři různé typy ultralightů, na kterých rovněž létal. Z důvodu věku v roce 2006 létání po 58 letech zanechal.

Poprvé se od války do Československa vrátil v roce 1991, kdy byl pozván městem Plzeň na oslavy osvobození. Osobně se setkal i s prezidentem ČR Václavem Havlem. Kdykoliv přijede, navštíví také Nýřany.

Svoboda není zadarmo

George Thompson vzpomíná:

Do služby v armádě jsem se jako dobrovolník přihlásil v květnu 1943, když mi bylo devatenáct let. Po velmi dlouhém výcviku a absolvování kurzů na Škole obrněných sil ve Fort Knox ve státě Kentucky mne poslali k mé nové divizi, Šestnácté obrněné. Každý voják americké armády je vždy nejprve cvičen pro bojovou službu a terpve později je přidělen k nějaké specializaci. Já jsem vždycky rád něco opravoval, proto jsem byl se svojí specializací spokojený. Po dalším výcviku v servisu tanků, nákladních vozidel, polopásových vozidel a jeepů jsme konečně dostali v únoru 1945 rozkaz k přesunu do Francie. Po náročné cestě přes rozbouřený severní Atlantik, kdy místy dosahovaly vlny až 20 stop (tedy cca 6 m) a kdy na nás útočily německé ponorky, jsme po dvanácti dnech dopluli do francouzského Le Havru. Ačkoli jsme se do Le Havru dostali bezpečně a žádná z lodí nebyla německými ponorkami potopena, nemohli jsme v docích vystoupit. Přístav byl plný potopených lodí, kvůli kterým bylo možné do doku vplout až s přílivem.

Po několika dnech v Le Havru, kdy jsme připravovali vozidla na pozemní a železniční cestu, jsme se přesunuli do vnitrozemí do Forges Les Eaux. Má rota byla ubytována ve velkém starém zámku. Bydlel jsem ještě s několika muži v podkroví hospodářské budovy. Zde jsme opravovali vozidla divize. Za našeho pobytu přišla žádost od generála Pattona, že si přeje výkonnější jeep. Některá z našich technických nákladních vozidel byla vybavena pomocným osmiválcem Ford o výkonu 100 koní. Jeden z těchto motorů jsme namontovali do jeepu a poslali vůz zpět. Dnes se prý tento jeep nachází v Pattonově muzeu v kentuckém Fort Knox.

Přibližně 15. dubna jsme zahájili přesun Francií a Německem. Cestou nás ostřelovala bitevní letadla a dělostřelectvo, jehož palbou byl zasažen jeden kamarád, který stál přímo vedle mne a který málem přišel o nohu. Dojeli jsme do německého Furthu, místa, odkud jsme měli vyrazit do Československa. Zde jsme obsadili obrovské skladiště, kde byly motory pro 109 stíhaček vyráběných v Norimberku. Během postupu na Plzeň dostala naše rota rozkaz obsadit právě město Nýřany. Zajali jsme mnoho Němců a poslali je do záchytného prostoru. Když jsme s vězni pochodovali ulicí, Češi je bili vším, co jim přišlo pod ruku. Naši zdravotníci ošetřili mnohem více zraněných Němců než našich vojáků. Ačkoli jsem hněv Čechů chápal, snažil jsem se těmto výpraskům zabránit, jak nejlépe jsem mohl.

Po noci strávené v Nýřanech jsme jeli přímo na plzeňské letiště. Zde stály zaparkovány stovky „zajatých“ německých vozidel. Všechna byla vyřazena z provozu vytržením kabelů z přístrojové desky. Mým úkolem jako mechanika bylo projít celou řadu a nastartovat co nejvíce z nich. Když jsme vozidla uvedli do provozu, předali jsme je do užívání městu Plzeň. 8. květen (Den osvobození) jsme strávili na plzeňském letišti s láhví německého sektu, kterou jsem „osvobodil“ ještě v Německu.

V Československu jsme po konci války dlouho nepobyli. Po 8. květnu nás poslali do Lestkova, později do Mariánských Lázní a pak zpět do německého Řezna. Zde jsme spolu se 4. obrněnou divizí přečkali zimu. Domů mne poslali v květnu 1946. Později jsem se oženil s dívkou, jejíž příjmení bylo Havlová. S Čechy mne pojí ona a válka. Do České republiky jsem se poprvé vrátil v roce 1991 a od té doby jsem tady byl mnohokrát. Neznám jinou zemi, v níž si lidé své svobody váží více než Češi.

Pamatujte, svoboda není zadarmo a je pouze pro statečné.
 

Nezapomeňme, že člověk, který nastoupí vojenskou službu, v podstatě podepisuje bianco šek na svůj život. Musíme si pamatovat, že právě tito muži vykoupili naši svobodu. Je to cena velmi vysoká a nesmíme na to nikdy zapomenout. Vyzývám vás všechny, abyste svým dětem, vnoučatům a sousedům vyprávěli, jaká to byla cena za svobodu, aby se to již nikdy nemohlo opakovat.

George Thompson

Rozhovor s Georgem Thompsonem v Mladé Frontě ze soboty 9. 5. 2015 naleznete zde.
 

zpět